Vymyslené príbehy.

Nevím jak se povídka jmenuje, prostě dejme tomu, že je to nějaký úryvek. Samozřejmě mnou udělaná

Vyšli jsme si s velitelem oddílu na procházku temným lesem, byla to spíše túra než procházka. Příjemný chládek v džungli střídalo žhnoucí slunce a chladné brody, a k tomu všemu jsme nosili batohy plné kamením. Připadal jsem si jako bych se vyskytoval někde za dob Caesara, ikdyž musím uznat, že jsem si na to začal už pomalu zvykat. Náš velitel byl trochu svině, u žádného jiného oddílu jsem neviděl tak přísného jako je ten náš. Kluci od nás už přišli s různejma návrhama jako na něj třeba poštvat medvěda, dát na něj hada a různý jiný skopičiny, ale trochu jsme se obávali jak by na to reagoval, přeci jenom je to voják kterej do tohohle řemesla fušuje už pár let, možná něco málo přes deset. Když jsme se vraceli domů byly jsme od našeho tábora asi pět-set metrů začali cítit něco opravdu otřesného. Něco tak odporného jsem jakživ necítil ani velitel z toho nebyl dvakrát nadšenej. Když jsme se blížili k tábora smrad byl stálé horší a horší.. byl to hnusný nakyslý pach, smíšený s něčím.. něčím vysloveně odporným. Najednou se velitel zastavil a vytřeštil oči. Otočil se na nás a my viděli jak mu po hlavě stéká kapka krve. Nikdo ani nedutal, najednou jsme všichni zvedli hlavu k nebi. Nohy.. Nohy od krve, nohy bez kůže. Byl to příšerný pohled - Jeden z nás to dokonce nevydržel a zašel - .
Velitel sundal zbraň z ramene a ukázal nám takovej divnej znak rukama, asi půl roku do nás hustili tyhle znakový řeči a já jsem si zapamatoval sotva 2, strčil jsem do kolegy ramenem a vytřeštil oči. Potichu mi řekl co to znamená, popocházeli jsme šel jsem v 3. v řadě a vedle mě šel můj dlouholetý kamarád. Zbraně v rukou. Šli jsme jak přepadové komando: Opatrně přešlapovali, polo-skrčení a připravení udeřit. Ucítil jsem studenou věc která se mi linula po zádech, šla níž a níž.. Krev, byla to krev z toho člověka co skončil takto tragici. pozvedl jsem hlavu, měl něco na noze.. jmenova jehlou přibodnutá jmena z vojenského oděvu.. byl to nechutné, ani jsem nestačil jméno přečíst a začalo se mi chtít zvracet.
Když jsem blíž k našemu táboru přikázal nám velitel ať si lehneme a následujeme ho. Velitel měl kamenou tvář, přes jedno oko velkou jizvu, nebylo hluboká (To je nejspíš důvod proč na oko stále vidí) byla spíš dlouhá. Vedle přes obočí a do půlky tváře.
Postupovali jsme pomalu, a najednou jsme to zpatřili. Spálené stany všude plno nábojů a krve. Těla nikde, opatrně jsme se rozhídli a pomalu začli scházet dolů. Velitel zavelel k rozdělení, já a jeden z oddílu jsme se měli podívat dozadu, k lesu.

Tak vypadáto, že to nedokončím ani teď.
Ovšem já se snažím psát závěry jako třeba King. Prostě domysli si.

Vojife to čo bolo? AKo nič v zlom ale ked aspon píšeš tka si vyber bud píšeš po SK abo po CZ a nie aj aj.BOlia ma s toho oči takto písať vraj po slovensky omg mohol si to napisat po cesky...

holka-dievča
sehnala-zohnala
lekl-lakol
A tak dalej

Vojife> Tak to je mazec Moc se ti to povedlo Ááá... pls další

Pokračování:

Moc jsem toho neviděl, protože mi zrak otupovalo velice silné bolení hlavy, ale poznal jsem, že jsem v nemocnici.
„Áá! Ty jsi vzhůru? Nehýbej se, klidně lež!“ říkala nějaká žabovitě vypadající zdravotní sestra.
„C...co se stalo?“ jsem se zeptal zmateně, protože jsem si nemohl vzpomenout na nic, co se stalo po tom, co kamarád spadl do potoka. Vzpoměl jsem si na něj a doufal, že žije.
Žabovitá sestra pokračovala: „Našli tě jak ležíš v louži na ulici. Asi tě zasáhl blesk.“ V tu chvíli jsem si na všechno vzpoměl.
„Ale neboj se“, mluvila dál a už mě to trochu otravovalo, „Budeš v pořádku a za chvíli přijdou rodiče.“ To mne ale vůbec nezajímalo. Vlastně jsem se přesně toho bál! Mě zajímal můj kamarád, kterého odnesl rozvodněný proud potoka!
Najednou někdo zaklepal na dveře. Ale ne, vzdychl jsem. Rodiče se spoustou otázek, vynadávání a ptaní se „jak ti je?“. Ale rodiče to nebyli. Byla to jiná, už trochu příjemnější zdravotní sestra. „Mám tu dalšího pacienta! Mám ho dát na šestku nebo sem?“ „Dejte ho třeba sem, alespoň tu tenhle nebude sám...“
Řekl jsem si, že společnost se může hodit, ale stejně jsem zatím s nikým nechtěl mluvit a tak jsem zavřel oči a dělal jsem, jakože jsem usnul. Možná jsem i usnul doopravdy.
Každopádně jsem za chvíli opět otevřel oči a uviděl jsem známou tvář. Tomáš!
Měl pobledlou tvář a nevypadal moc dobře, ale přes jeho očividné podchlazení se na mě pousmál. Také jsem neměl moc síly, a tak jsem mu úsměv jen opětoval a okamžitě jsem usnul.
Zůstala mi v hlavě jen jediná myšlenka – Tak jsme se přece jen zase setkali!

Tak, můj nový příběh (opět na části):


Setkání se životem

Den se odvíjel docela normálně. Mně se to tedy tak často nestává, ale nebylo to nic neobvyklého. Kamarád zazvonil na zvonek našeho domu a zeptal se: „Čau! Nechceš jít na chvíli ven?“ Řekl jsem si, že si musím ještě udělat úkol do školy. Ale co! Úkol počká. Tak jsem tedy souhlasil.
Chvíli jsme šli poloprázdnou večerní ulicí osvětlenou jen blikavými lampami a dohadovali se, kam půjdeme. Po dlouhé době plné mumlání „ach jo“ se kamarád rozhodl: „Co takhle si zajít támhle na kopec? Je tam super rozhled a bude to parádní dobrodrůžo!“ Váhal jsem. Bylo už docela pozdě a já si uvědomil, že jsem nikomu neřekl, že jdu ven. Vykoktal jsem ze sebe: „Ééé...no...já nevím...měl bych si ...udělat referát z biologie!“, protože jsem věděl, že úkol by ho nepřesvědčil. Ale ani to nepomohlo. „Ne, to já poznám. Bojíš se, co? Nebuď takový srab!“ Nevěděl jsem, co říct a tak jsem nakonec souhlasil. Přece ze sebe nebudu dělat sraba!
Tak jsme šli. Prodírali jsme se křovím a procházeli temnými uličkami s rozbitými lahvemi od piva a starými vypelichanými kožichy čouhajícími z popelnic. Už jsme byli dost daleko od našeho domu. „Myslím, že bychom se měli vrátit! Jdou sem dost ošklivé mraky!“ „Prosím tě, nevymýšlej si zas!“
Jenže já si nevymýšlel. Když jse došli k úpatí kopce, tak se přsně podle mého očekávání spustil liják, ve kterém nebylo skoronic vidět, jako by se ta voda přímo valila, ne pršela. „Tohle bude pořádná bouřka“, řekl jsem si, „neměli bychom tam chodit. Ale kamarád, který meteorologii vůbec nerozumí byl jiného názoru. „Přeháňka!“, říkal a táhl mě dál. Ale co myslíte? Když jsme byli už skoro na vrcholu, zablesklo se, nevěděl jsem kde, a dos brzy nato se všude rozlehl ohlušující rachot hromu.
Chvíli jsme tam ochromeně trčeli na místě, přitisknutí k zemi a za chvilku se objevil další blesk. Tentokrát jsem ho viděl. Zasunul se do hromosvodu jednoho z domů v ulici pod kopcem. Podle výrazu v kamarádově tváři jsem poznal, že už asi s mým dřívějším plánem souhlasí. Ale kdybychom se pohnuli, blesk by nás mohl zasáhnout. Mohl by však i bez toho, takže jsme to riskli a pomalu se sesouvali dolů po bahně. Stejně už na nás nebylo žádné suché místo.
No, myslím, že úkol na fyziku už zdaleka není ten největší problém, napadlo mě, když blesk opět osvětlil celé okolí.
Když už jsme byli skoro dole a já myslel, že už máme vyhráno, kamarádovi najednou podklouzla noha na nasáklé trávě prolínané spoustou bahna a sjel přímo do rozvodněného potoka a unesl ho proud. V tu chvíli mě nezajímala bouřka, zvedl jsem se a běžel podél potoka, ale kamarád mi mizel z dohledu a když jsem zakopl o koš schozený silným větrem, byl pryč úplně.
Zastavil jsem se a vduchu jsem doufal, že se mu nic nestane a zachrání se. Šel jsem pomalu a smutně domů. Cestou jsem kopal do spadlých jablek z jabloní, které obklopovaly celou ulici a vyčítal jsem si, že jsem neběžel dost rychle a že jsem měl víc naléhat s návratem. Už mi bylo úplně jedno, že se všude oývaly hromy a kráčel jsem dál.
Najednou jsem ale ucítil dost zvláštní pocit na hlavě. Než jsem zjistil co to je, kolem mně se bíle zablesklo a já věděl, že to nedopadne dobře. Viděl jsem kamaráda plujícího potakem..., viděl jsem, jak vedle mne leze na kopec..., viděl jsem válející se sklo u zaprášených kontejnerů... Všechno seto prolínalo černou mlhou.
Pak nic. Vlastně jsem necítil vůbec nic. Žádnou gravitaci, žádný tlak, mokro, zimu, nic. Taky mi najednou bylo úplně všechno jedno. Dokonce i to, jestli je tohle smrt.
Ale pak... jsem něco ucítil. Byl to otřes. Bylo to zvláštní, protože jsem se při tom ani nepohnul. Za chvíli další. Najednou jsem začal slyšet vzdálené tiché hlasy, cítit mírnou bolest, vidět zelenobílé rozmazané a zamlžené skvrny. Bylo to přede mnou? Nade mnou, pode mnou, kde? Nevěděl jsem.
Otevřel jsem oči a rozhlédl se. Bolelo mě celé tělo. Moc jsem toho neviděl, protože mi zrak ot

Tak to bolo celkom dlhé nie ? A nestačilo to len skopírovať ?